Záchranná služba na moři

Záchrannou službu organizuje každý pobřežní stát na základě vlastních předpisů. O tom, že každý stát vytváří pátrací a záchrannou službu za účelem zajištění bezpečnosti na moři hovoří Ženevská Úmluva o volném moři v článku 12. Poskytnutí pomoci na moři je kromě této Úmluvy uvedeno rovněž v článku 11 Bruselské Úmluvy o pomoci na moři a záchranné službě na moři uzavřené v roce 1919 a v Mezinárodní Úmluvě o bezpečnosti života na moři SOLAS 1974 a Protokolu k této Úmluvě z roku 1978.

Všechny tyto Úmluvy uvádějí, že každý kapitán plavidla je povinen poskytnout pomoc osobě nebo plavidlu, které se nachází na moři v nebezpečí, jestliže toto může učinit bez vážného ohrožení svého plavidla, posádky nebo cestujících.

Záchrana lidského života na moři je bezplatná, za úspěšnou záchranu plavidla, které je v nebezpečí, náleží zachránci přiměřená odměna. Tato odměna však nesmí přesahovat hodnotu zachráněného majetku. Jak tedy vyplývá z předpisů, odměnu lze požadovat, jestliže se prokáže, že existovalo nebezpečí a jestliže záchranná akce byla úspěšná. Platí zde pravidlo „no cure, no pay“, to znamená, že za záchrannou akci, která nebyla úspěšná, nelze požadovat odměnu.

Některé záchranné akce při existenci nebezpečí jsou zřejmé, např. loď je vlečena od návětrného břehu nebo pobřežních skal za rostoucího větru, jiné nemusí být jednoznačné.

Platí zde pravidlo, že jestliže požadujete pomoc, ale nenacházíte se v nebezpečí, použijete odpovídající signál, např. písmeno „V“ Mezinárodního signálního kódu, které znamená: „Potřebuji pomoc“. Jestliže je plavidlo v nebezpečí a žádá pomoc, potom použijete signály uvedené v Příloze IV Pravidla 37 Úmluvy o mezinárodních pravidlech pro zabránění srážkám na moři.

V praxi se stává, že plavidlo požaduje odměnu pouze za to, že zastavilo a udělilo rady, nebo že asistovalo při pilotáži, abychom se vyhnuli lokálnímu nebezpečí, jindy proto, že poskytlo pumpy, hasící přístroje nebo vlečné lano. V posledním případě je vhodné použít při vlečení vlastní lano nebo alespoň ukázat, že takové lano máme k dispozici. Dalšími faktory, které mohou podepřít žádost plavidla o odměnu je fyzický stav nebo nedostatek dovednosti posádky plavidla, které se nachází v nebezpečí.

Jestliže se Vaše plavidlo skutečně nenachází v nebezpečí, nepřijímejte raději pomoc od cizího plavidla. V případě potřeby dejte zcela jasně na vědomí, že máte situaci pevně pod kontrolou, a že pomoc berete jako laskavost.

Normální pojištění jachty pokrývá odměnu za záchranu, nepokrývá ale vlečení, jestliže je na jachtě porucha motoru nebo přestál vát vítr. V takovém případě je vždy důležité předem domluvit cenu, za jakou vás cizí plavidlo dovleče do přístavu. U jachtařů můžeme takovou pomoc očekávat bezplatně, nelze to ale říci o komerčních plavidlech, pro které vždy platí, že čas jsou peníze.

V situaci, že vznikne potřeba požádat o pomoc, existují dvě možnosti. Především se snažte domluvit předem rozumnou odměnu za záchranné práce, nejlépe písemnou formou. V případě ústní dohody je nutné zajistit svědka ze své posádky, který potvrdí o čem se hovořilo a jaká výše odměny byla domluvena. Celou dohodu co nejdříve zapište.

V praxi je často nemožné předem dohodnout výši odměny, dokonce mohou být problémy se vzájemnou komunikací mezi plavidly. V takovém případě se po dosažení přístavu co nejdříve obraťte na svou pojišťovnu. Vždy bude nutné zajistit fakta o události, včetně stupně rizika pro Vaše plavidlo a rovněž rizika, které na sebe vzal zachránce. Je tedy nutné doložit událost zápisy v lodním deníku, mapou se zakreslenými kurzy a polohami a odpovídajícími informacemi o stávajícím a předpokládaném počasí. Nikdy neříkejte zachránci cenu svého plavidla.

Často se stává, že cena plavidla je v pojistné smlouvě podhodnocena a v takovém případě se může stát, že celková odměna, kterou budete muset uhradit, bude vyšší, než Vám je pojišťovna povinna uhradit podle pojistné smlouvy.

Kromě těchto dokladů se na plavidle zpravidla nachází i lodní deník, jsou zde pojistky lodě, případně posádky, atesty záchranných prostředků, atesty navigačního vybavení atd. U mezinárodního osvědčení i u mezinárodního průkazu způsobilosti platí zásada, že dokumenty musí odpovídat oblasti plavby kde plujeme. S lodí, která má doklady na oceánskou plavbu můžeme samozřejmě plout v pobřežní plavbě, opačně to už bohužel není možné.